the endings won't end you

emoční nestabilita.

V červnu mi všechno problesklo hlavou a konečně jsem si sama připustila, že to takhle dál nejde.
Bála jsem se, že když budu chtít něco zažít, přijdu o nás.. Ale přicházela jsem vždy jen o sebe.

všechno, co se stalo, mám pořád v hlavě.
každý den
každou noc
a nemyslím, že to odezní.

žádný skrytý důvod není. chci být sama. chci být zase jen já.

Všechno k tomu asi tak nějak vedlo, ale já jsem pořád naivně věřila, že to půjde zachránit.

Topila jsem ale jen sebe.

Ono jde převážně o mé pocity, které stejně ta dotyčná osoba nikdy moc nechápala.

To byl kámen úrazu.

Ale co se nestalo.. já to fakt udělala, jsem to zase jen já, sama. (sama s Aardem)

Ano, jsem teď ta typická oversharing cat mom, která si opět užívá vše, co se dá.

tím je teď výhradně myšlena medovina a chvilka volna mezi prací. (dospělácké priority)

9.6. bylo to osudové datum.

datum, ze kterého opět vznikl efekt motýlích křídel.

15.10. bylo pak další datum, který se pořád snažím vstřebat

praha

poslední rozloučení (v tu dobu to však mělo být rozloučení jen na pár měsíců)

poslední chvíle (kterou jsem měla vnímat více)

o týden později jsem dostala zprávu, kterou jsem nikdy nechtěla dostat.

a já od té zprávy nesnáším konverzace o lezení a horách. 

nový strach

už jen vzpomínka

již minulost

planoucí svíčka u postele

ticho

brek

ale poté přišel návrat do reality.

návrat do reality znamenal stěhování.

velký byt se změnil na místnost, kde jsem jen já a kocour.

místnost, kterou můžu konečně nazvat domovem.

vše co potřebuju je tam. a co tam není, tak přijde.

zvláštní pocit, ale zároveň je to asi ta věc, co mi tak chyběla

samota.

---------------------------------------------------------------------------------------

Původně jsem se tu chtěla vypsat jen z rozchodu.

Ale když jsem se zpětně koukala na koncept, co jsem tu měla, řekla jsem si, že bude lepší pár pocitů z textu vynechat. Bylo toho na mě jaksi moc a text tomu odpovídal.

two are equal

Neočekávejte od partnera 100% , když vy sami nefungujete ani za polovinu těchto procent.

Vztah není školní projekt, kde se stačí podepsat a zbytek to nějak oddře.

-2019-

Tohle je mindset, který jsem celé ty roky nepoužívala. Prostě jsem existovala ve vztahu a nevztahu (asi jsme všichni zažili situationship). No a jak to všechno dopadlo..

Teď tady nechci znít jako svatá osoba, ale myslím si, že k téhle debatě mám taky pár připomínek.

Tak začneme - Proč jsem já nic nemohla a on mohl všechno?

Protože jsi byla mladá, naivní a myslela jsi si, že z toho není cesty ven.

Pak přišel moment, který mi otevřel oči. Cesta do Londýna. Tahle cesta mě osvobodila.

Jenže jak jsem najednou byla ´volná´ , tak jsem si dělala vše, co jsem mohla. Nebo spíše nemohla.

 Představte si, že vypustíte dítě do hračkářství a dáte mu svou kreditku. Určitě si to dítě neřekne, že má doma spoustu hraček a radši nebude utrácet. Jasně, že se rozběhne a vezme vše, co vidí.

No a to dítě jsem já. Nebo spíš, byla jsem to já. Měla jsem najednou možnost být kde chci, s kým chci, jak chci. Za všechno jsem se omluvila snad až dva roky poté. Kdy mi došlo, kolik škody jsem napáchala.

Omluva tohle nikdy nevyřeší, holt si jen mohu říct ´kdybych se tak mohla vrátit a vše napravit´. Ale to by byla nuda. Jasně, bolí to. Bolí to mě i lidi v mém okolí. Ale kdybych se vrátila a napravila to, tak bych nebyla tam, kde jsem teď.

Zároveň si myslím, že bych udělala zase jinou hloupost.

Postupem času jsem začala přemýšlet i o možnosti polyamorie. Celkem se mi tahle myšlenka zalíbila. Samozřejmě ale nastalo další ´co když´. Co když budu žárlit. Co když nebudu šťastná. Co když to bude moc.

A kvůli strachu, nebo spíš, kvůli mé vlastní hlavě jsem se nikdy neodvážila hledat i v jiných kruzích.

Mohla jsem se tady rozepsat ohledně dalších bodů, ale to si spíš nechám na příště.

Když si to po sobě čtu, tak si říkám, jak chodím kolem horké kaše..

Zkráceně a jednoduše. Nelitujte ničeho, užívejte si. Jen ne asi tak moc, jako anka pár let zpátky. 
Heh, pár let je možná trochu nadsázka, pořád dělám blbosti..

Trust is overrated

Proč se někdo prosí o důvěru, když ji zlomí i když jsme v objetí? Proč jsou lidi chamtivý na čisté svědomí, ale sami ho mají temné? - říjen 2022

          *V tomto článku se vypsala z událostí od srpna až do listopadu. 

                          *Za textem se skrývá několik událostí.

Postupně se otevíráš a já nejsem schopná to ocenit. A proč?
Protože jsem si to vysnívala již dávno, ale teď je pozdě.
Stalo se během krátké doby všechno, co se děje lidem v rozmezí pár let.
Rozchod, nový vztah, špatné období vystřídalo opět období smíchu a zase dokola.
Těch pár společných chvil stačilo, abych si uvědomila, co od života chci.
Ale pak následovala cesta domů. Domů?
Byl to zvláštní pocit, ale cítila jsem se stejně, jako před rokem. Šťastná.
Vydržel ten pocit? Ne.
Stále nevěřím lidem a lidé zase mě. Nedivím se.
Točíme se v kruzích a chceme jeden od druhého věrnost.
Já už to spíše vnímám, jako kruh, ve kterém jsem už několik let. Kruh, ze kterého nedokážu vyjít ven.
Jak sladké musí být na chvíli vypnout a neřešit nic.

Opět jsem otevřela koncept, který jsem psala v mém klasickém rozpoložení.

Všechno se děje z nějakého důvodu až moc rychle a já pořád hledám záminku, jak zpomalit čas.

V hlavě si dokola přehrávám vzpomínky.

Vzpomínky které splynuly v overthinking, který trvá již několik let.

Po minulém článku jsem obdržela od dvou osob totožnou zprávu ´hraj s kartami, co máš v ruce´.

Začala jsem tedy hrát jen s tím, co jsem měla v rukou. A jak to dopadlo?

Stále se točím ve stejném kruhu.

Dělám ze sebe hroznou chudinku, ale ty plány a fantazii jsem nezničila jen sama sobě, ale i ostatním. Omluva je málo. ´Rozbitou sklenici slovo ´promiň´ nespraví, ale tím, že ji opravím svými činy ano´.

Moje činy mají také následky, jen jsem se snažila být v daný moment nad věcí a že by se mi následky vyhnuly. Vidíme, jak naivní jsem?

Důvěra bylo slovo, které mi vždy bylo spíše cizí. Byla jsem naivní a hloupě lidem věřila. Teď jsem na cestě, kdy se musím naučit tu důvěru opět budovat, ale vypadá to na dlouhé putování.

Moje každodenní otázka tedy je - bylo to mé rozhodnutí, nebo podnět jiné osoby?

Choose the right path

Často přemýšlím nad smyslem života.

Každý žije pro něco jiného - rodina, svatba, peníze, kariéra, svoboda..

Ale pak tu máme osoby, které žijí, protože můžou. Osoby, které žijí, ale nechtějí.

Je to zvláštní, jak jsme každý jiný a i tak máme jednu věc společnou. Žijeme.

Nebo jen přežíváme?

Před pár měsíci bych napsala, že konečně žiju život, který jsem chtěla. Ale teď? Jsem na straně přežívání.

Straně nejistoty a ve fázi rozhodování. Co udělat a jaký bude následek, když se nerozhodnu pro to ´správné´?

Není dobré a špatné rozhodnutí, prostě obě nesou jiný příběh. Z každého rozhodnutí se vytvoří nová cesta, kterou chvilku půjdu, než se do cesty nepřiplete další důvod k rozhodování se.

Funguje to takhle pořád a pokaždé se zaleknu.

Kam na střední, kam na vysokou školu, kam do práce. Kdybych si tímhle neprošla, kdyby jsem se rozhodla pro jinou variantu - bylo by všechno úplně jiné.

Bylo by mi lépe? Bylo by mi hůř? Kdo ví.

To co teď cítím a kde jsem je důsledek mého rozhodnutí. Tak proč se pořád snažím o nalezení cesty zpět?

I když po nocích přemýšlím, že pár momentů z minulosti poupravím, vím, že to nejde. Agonie je to, co cítím, když zapřemýšlím nad minulostí. Kvůli této ´vlastnosti´ a mému pohledu na svět nevidím budoucnost. Vidím zkreslenou budoucnost které nedosáhnu, protože tam vždy vyskočí malé upozornění na to, co se stalo dříve.

should I do it?

Sometimes I ask myself "should I do it?".. And then I stop for a minute and ask myself again "why would I do it"?

For some people it´s easy to just say "fuck it". But I need to think and often overthink everything, before I do so.

Because when I don´t think about it first I know, that it will make butterfly effect. And sometimes it can be that sad, cruel and maybe weird butterfly effect, that you will regret sooner or later.

Postupem času jsem si řekla, že si tenhle blog uchovám aspoň na nějaké ty vzpomínky. Ale jak tak na to koukám, vypadá to tu tak, že jsem věčně nešťastná sad girl. Ono to občas tak i vážně je. Spíš jsem zjistila, že nejvíce kreativní jsem, když mám tuhle náladu. A čím to je? Protože se snažím ty myšlenky zahnat jinou činností, než-li spánkem.

Každopádně jsem tím tedy chtěla říct, že mi kreativita pomáhá. Ať je to cokoli, malování, psaní, vyšívání, vaření.. všechno možné, při čem nejde myslet na nic jiného.

Anička se vrací k článku, který má v konceptech od roku 2020, here we go.

Když jsem si to tu pročítala, tak se vlastně vůbec nic nezměnilo. Pořád jsem sad girl, která si to plně uvědomuje. Ale spíš už je to jen důsledek toho, že se tak vidím a nedělám s tím nic. Vlastně mi vyhovuje komfort být sama na tyhle pocity.. a tohle byla lež.

Sama na to nejsem a nikdy jsem nebyla. Jen si moje hlava ráda dělá věci sama a odmítá poslouchat názory ostatních. tohle byla asi taky trochu lež. Kdyby to teď četla určitá osoba, tak mi tuhle větu omlátí o hlavu za to, že kdybych si o všem rozhodovala sama, neposílám jí každý den deset hlasovek v breku a dennodenně si nestěžuji, že má rozhodnutí měla dopad, který jsem nechtěla.

Suma sumárum, jsem pořád stejná, jen si vše lépe uvědomuji a umím své malé problémky pojmenovat.

overthinking.

Někdy ty dny nejsou prostě tak sluníčkový. Občas jsou ty dny hodně zamračený a hodně, ale hodně moc deštivý.
To se mi stávalo a stává.
Je tomu tak vždy v nějakém období, v nějakých přelomech, vlastně v každém možném momentu, dalo by se říci.
Jenže když tyhle dny nastanou, občas si prostě řeknu, že budu sobecká! Že budu myslet jen na sebe, že se budu zajímat jen o moje problémy a všechno. Jo. občas.. Občas si to fakt řeknu.
Ale znám sebe a svou vůli. Nikdy bych to vlastně nedokázala. Vím, že pokud někdy ano, tak toho budu strašlivě litovat.
Lituju takhle spousty věcí. Zamyslím se nad vším a postupně lituju věc za věcí. Otázky typu, "proč jsem to řekla? proč jsem to udělala? proč jsem to neudělala? proč jsem nic neřekla?", se v mé hlavě objevují pořád.
Myslím se, že všichni jsme měli někdy ten moment, kdy jsme se pozastavili nad tím, proč jsme tu věc, právě v tuhle chvíli, udělali zrovna takhle, no ne? nebo jen já? oukej.
Takže.. Z tohohle zřejmě neplyne žádný poučení ani rada, jen prostě..
Pokud máte tuhle náladu, prostě jen pište.

Podzim.

Já prostě miluju ty dny, kdy si stoupnu před zrcadlo a řeknu si "Dneska ti to sluší, Aničko.". "Dneska se ti ty linky fakt povedly.", "Ta sukně je na tobě prostě boží"..

Ano.. Prostě to miluju. Říct si, že mi to fakt sluší.

Vzhledem k tomu, že takovýhlech dnů, kdy si tohle řeknu, je velmi málo, užívám si to, když se ten den naskytne..

Jenže.. Když se tenhle den naskytne, když si všechno tak hezky pochválím, objeví se vždy někdo nebo něco, co to dokáže hned zkazit.

Celá moje nálada je v mínusech. V takovém případě se za všechno nenávidím..
Řeknu si, jak moc nenávidím svojí postavu, jak mi to prostě nesluší, jak celý den vypadám tak, jak vypadám..

A tohle je na tom nejhorší, nikdy ten můj dokonalý pocit netrvá dlouho. Pár hodin možná, ale nikdy ne celý den, úspěch je, když trvá tu hodinu.

Jsem schopná se zkritizovat za každou blbost. Za všechno prostě.
Taky jako v ty dny, kdy se za všechnu blbost umím zase tak dobře pochválit..

Je prostě zvláštní, jak se moje nálada dokáže z takových plusů dostat až do bodu, kdy sedím na své posteli, držím v ruce hrnek čaje a deník a jen tak brečím.

Moje světýlka zahákla u knihovny zapnutá, svíčky rozhořelé a malá, ubrečená Anička v tom všem.

Prostě takový ten pravý podzim podle mě.

Takhle já nejlépe poznám podzim.

Ta moje náladovost, depky kvůli všemu, svetry a nespočet hrnků čaje. Podzim.