 |
| -2019- |
Tohle je mindset, který jsem celé ty roky nepoužívala. Prostě jsem existovala ve vztahu a nevztahu (asi jsme všichni zažili situationship). No a jak to všechno dopadlo..
Teď tady nechci znít jako svatá osoba, ale myslím si, že k téhle debatě mám taky pár připomínek.
Tak začneme - Proč jsem já nic nemohla a on mohl všechno?
Protože jsi byla mladá, naivní a myslela jsi si, že z toho není cesty ven.
Pak přišel moment, který mi otevřel oči. Cesta do Londýna. Tahle cesta mě osvobodila.
Jenže jak jsem najednou byla ´volná´ , tak jsem si dělala vše, co jsem mohla. Nebo spíše nemohla.
Představte si, že vypustíte dítě do hračkářství a dáte mu svou kreditku. Určitě si to dítě neřekne, že má doma spoustu hraček a radši nebude utrácet. Jasně, že se rozběhne a vezme vše, co vidí.
No a to dítě jsem já. Nebo spíš, byla jsem to já. Měla jsem najednou možnost být kde chci, s kým chci, jak chci. Za všechno jsem se omluvila snad až dva roky poté. Kdy mi došlo, kolik škody jsem napáchala.
Omluva tohle nikdy nevyřeší, holt si jen mohu říct ´kdybych se tak mohla vrátit a vše napravit´. Ale to by byla nuda. Jasně, bolí to. Bolí to mě i lidi v mém okolí. Ale kdybych se vrátila a napravila to, tak bych nebyla tam, kde jsem teď.
Zároveň si myslím, že bych udělala zase jinou hloupost.
Postupem času jsem začala přemýšlet i o možnosti polyamorie. Celkem se mi tahle myšlenka zalíbila. Samozřejmě ale nastalo další ´co když´. Co když budu žárlit. Co když nebudu šťastná. Co když to bude moc.
A kvůli strachu, nebo spíš, kvůli mé vlastní hlavě jsem se nikdy neodvážila hledat i v jiných kruzích.
Mohla jsem se tady rozepsat ohledně dalších bodů, ale to si spíš nechám na příště.
Když si to po sobě čtu, tak si říkám, jak chodím kolem horké kaše..
Heh, pár let je možná trochu nadsázka, pořád dělám blbosti..
Nadpis je "two are equal", ale dál se dočtete, že i když bylo někomu ublíženo, tak vlastně nemá cenu se omlouvat, a že kdyby vlastně nebylo té osobě ublíženo, tak by to byla nuda. A dokonce, že snaha to napravit by znamenala, že by potom člověk nebyl tam, kde je... Myslím, že trocha sebereflexe není nikdy na škodu, ať už se ten druhý choval jakkoli, protože tím by si dle mého skromného názoru neměl člověk omlouvat, že se zachoval tak, jak neměl. Ano, každý děláme chyby, ale nikdy není chyba, že za ně přijmeme odpovědnost, a nebo se je snažíme odčinit. Takže žít naplno za mě = určitě jo! ale to přece neznamená, že člověk nebude dělat chyby a nebude něčeho litovat. A že by se neměl omlouvat. Nic ve zlém, hodně štěstí do života! 🌻
OdpovědětVymazatDěkuju za tohle! Napsala jsem to tak, jak jsem to myslela. Tedy ano, kdyby nebylo těch chyb, nikdy bych nebyla tam, kde teď. Ale spíše jsem reflektovala na to, že jsem jich nemusela udělat tolik či spíše jak. Každopádně všechno, co se mi stalo, mě dostalo tam, kde jsem teď a to bych nikdy za nic nevyměnila☀️
Vymazat