the endings won't end you

emoční nestabilita.

V červnu mi všechno problesklo hlavou a konečně jsem si sama připustila, že to takhle dál nejde.
Bála jsem se, že když budu chtít něco zažít, přijdu o nás.. Ale přicházela jsem vždy jen o sebe.

všechno, co se stalo, mám pořád v hlavě.
každý den
každou noc
a nemyslím, že to odezní.

žádný skrytý důvod není. chci být sama. chci být zase jen já.

Všechno k tomu asi tak nějak vedlo, ale já jsem pořád naivně věřila, že to půjde zachránit.

Topila jsem ale jen sebe.

Ono jde převážně o mé pocity, které stejně ta dotyčná osoba nikdy moc nechápala.

To byl kámen úrazu.

Ale co se nestalo.. já to fakt udělala, jsem to zase jen já, sama. (sama s Aardem)

Ano, jsem teď ta typická oversharing cat mom, která si opět užívá vše, co se dá.

tím je teď výhradně myšlena medovina a chvilka volna mezi prací. (dospělácké priority)

9.6. bylo to osudové datum.

datum, ze kterého opět vznikl efekt motýlích křídel.

15.10. bylo pak další datum, který se pořád snažím vstřebat

praha

poslední rozloučení (v tu dobu to však mělo být rozloučení jen na pár měsíců)

poslední chvíle (kterou jsem měla vnímat více)

o týden později jsem dostala zprávu, kterou jsem nikdy nechtěla dostat.

a já od té zprávy nesnáším konverzace o lezení a horách. 

nový strach

už jen vzpomínka

již minulost

planoucí svíčka u postele

ticho

brek

ale poté přišel návrat do reality.

návrat do reality znamenal stěhování.

velký byt se změnil na místnost, kde jsem jen já a kocour.

místnost, kterou můžu konečně nazvat domovem.

vše co potřebuju je tam. a co tam není, tak přijde.

zvláštní pocit, ale zároveň je to asi ta věc, co mi tak chyběla

samota.

---------------------------------------------------------------------------------------

Původně jsem se tu chtěla vypsat jen z rozchodu.

Ale když jsem se zpětně koukala na koncept, co jsem tu měla, řekla jsem si, že bude lepší pár pocitů z textu vynechat. Bylo toho na mě jaksi moc a text tomu odpovídal.