Často přemýšlím nad smyslem života.
Každý žije pro něco jiného - rodina, svatba, peníze, kariéra, svoboda..
Ale pak tu máme osoby, které žijí, protože můžou. Osoby, které žijí, ale nechtějí.
Je to zvláštní, jak jsme každý jiný a i tak máme jednu věc společnou. Žijeme.
Nebo jen přežíváme?
Před pár měsíci bych napsala, že konečně žiju život, který jsem chtěla. Ale teď? Jsem na straně přežívání.
Straně nejistoty a ve fázi rozhodování. Co udělat a jaký bude následek, když se nerozhodnu pro to ´správné´?
Není dobré a špatné rozhodnutí, prostě obě nesou jiný příběh. Z každého rozhodnutí se vytvoří nová cesta, kterou chvilku půjdu, než se do cesty nepřiplete další důvod k rozhodování se.
Funguje to takhle pořád a pokaždé se zaleknu.
Kam na střední, kam na vysokou školu, kam do práce. Kdybych si tímhle neprošla, kdyby jsem se rozhodla pro jinou variantu - bylo by všechno úplně jiné.
Bylo by mi lépe? Bylo by mi hůř? Kdo ví.
To co teď cítím a kde jsem je důsledek mého rozhodnutí. Tak proč se pořád snažím o nalezení cesty zpět?
I když po nocích přemýšlím, že pár momentů z minulosti poupravím, vím, že to nejde. Agonie je to, co cítím, když zapřemýšlím nad minulostí. Kvůli této ´vlastnosti´ a mému pohledu na svět nevidím budoucnost. Vidím zkreslenou budoucnost které nedosáhnu, protože tam vždy vyskočí malé upozornění na to, co se stalo dříve.