two are equal

Neočekávejte od partnera 100% , když vy sami nefungujete ani za polovinu těchto procent.

Vztah není školní projekt, kde se stačí podepsat a zbytek to nějak oddře.

-2019-

Tohle je mindset, který jsem celé ty roky nepoužívala. Prostě jsem existovala ve vztahu a nevztahu (asi jsme všichni zažili situationship). No a jak to všechno dopadlo..

Teď tady nechci znít jako svatá osoba, ale myslím si, že k téhle debatě mám taky pár připomínek.

Tak začneme - Proč jsem já nic nemohla a on mohl všechno?

Protože jsi byla mladá, naivní a myslela jsi si, že z toho není cesty ven.

Pak přišel moment, který mi otevřel oči. Cesta do Londýna. Tahle cesta mě osvobodila.

Jenže jak jsem najednou byla ´volná´ , tak jsem si dělala vše, co jsem mohla. Nebo spíše nemohla.

 Představte si, že vypustíte dítě do hračkářství a dáte mu svou kreditku. Určitě si to dítě neřekne, že má doma spoustu hraček a radši nebude utrácet. Jasně, že se rozběhne a vezme vše, co vidí.

No a to dítě jsem já. Nebo spíš, byla jsem to já. Měla jsem najednou možnost být kde chci, s kým chci, jak chci. Za všechno jsem se omluvila snad až dva roky poté. Kdy mi došlo, kolik škody jsem napáchala.

Omluva tohle nikdy nevyřeší, holt si jen mohu říct ´kdybych se tak mohla vrátit a vše napravit´. Ale to by byla nuda. Jasně, bolí to. Bolí to mě i lidi v mém okolí. Ale kdybych se vrátila a napravila to, tak bych nebyla tam, kde jsem teď.

Zároveň si myslím, že bych udělala zase jinou hloupost.

Postupem času jsem začala přemýšlet i o možnosti polyamorie. Celkem se mi tahle myšlenka zalíbila. Samozřejmě ale nastalo další ´co když´. Co když budu žárlit. Co když nebudu šťastná. Co když to bude moc.

A kvůli strachu, nebo spíš, kvůli mé vlastní hlavě jsem se nikdy neodvážila hledat i v jiných kruzích.

Mohla jsem se tady rozepsat ohledně dalších bodů, ale to si spíš nechám na příště.

Když si to po sobě čtu, tak si říkám, jak chodím kolem horké kaše..

Zkráceně a jednoduše. Nelitujte ničeho, užívejte si. Jen ne asi tak moc, jako anka pár let zpátky. 
Heh, pár let je možná trochu nadsázka, pořád dělám blbosti..

Trust is overrated

Proč se někdo prosí o důvěru, když ji zlomí i když jsme v objetí? Proč jsou lidi chamtivý na čisté svědomí, ale sami ho mají temné? - říjen 2022

          *V tomto článku se vypsala z událostí od srpna až do listopadu. 

                          *Za textem se skrývá několik událostí.

Postupně se otevíráš a já nejsem schopná to ocenit. A proč?
Protože jsem si to vysnívala již dávno, ale teď je pozdě.
Stalo se během krátké doby všechno, co se děje lidem v rozmezí pár let.
Rozchod, nový vztah, špatné období vystřídalo opět období smíchu a zase dokola.
Těch pár společných chvil stačilo, abych si uvědomila, co od života chci.
Ale pak následovala cesta domů. Domů?
Byl to zvláštní pocit, ale cítila jsem se stejně, jako před rokem. Šťastná.
Vydržel ten pocit? Ne.
Stále nevěřím lidem a lidé zase mě. Nedivím se.
Točíme se v kruzích a chceme jeden od druhého věrnost.
Já už to spíše vnímám, jako kruh, ve kterém jsem už několik let. Kruh, ze kterého nedokážu vyjít ven.
Jak sladké musí být na chvíli vypnout a neřešit nic.

Opět jsem otevřela koncept, který jsem psala v mém klasickém rozpoložení.

Všechno se děje z nějakého důvodu až moc rychle a já pořád hledám záminku, jak zpomalit čas.

V hlavě si dokola přehrávám vzpomínky.

Vzpomínky které splynuly v overthinking, který trvá již několik let.

Po minulém článku jsem obdržela od dvou osob totožnou zprávu ´hraj s kartami, co máš v ruce´.

Začala jsem tedy hrát jen s tím, co jsem měla v rukou. A jak to dopadlo?

Stále se točím ve stejném kruhu.

Dělám ze sebe hroznou chudinku, ale ty plány a fantazii jsem nezničila jen sama sobě, ale i ostatním. Omluva je málo. ´Rozbitou sklenici slovo ´promiň´ nespraví, ale tím, že ji opravím svými činy ano´.

Moje činy mají také následky, jen jsem se snažila být v daný moment nad věcí a že by se mi následky vyhnuly. Vidíme, jak naivní jsem?

Důvěra bylo slovo, které mi vždy bylo spíše cizí. Byla jsem naivní a hloupě lidem věřila. Teď jsem na cestě, kdy se musím naučit tu důvěru opět budovat, ale vypadá to na dlouhé putování.

Moje každodenní otázka tedy je - bylo to mé rozhodnutí, nebo podnět jiné osoby?

Choose the right path

Často přemýšlím nad smyslem života.

Každý žije pro něco jiného - rodina, svatba, peníze, kariéra, svoboda..

Ale pak tu máme osoby, které žijí, protože můžou. Osoby, které žijí, ale nechtějí.

Je to zvláštní, jak jsme každý jiný a i tak máme jednu věc společnou. Žijeme.

Nebo jen přežíváme?

Před pár měsíci bych napsala, že konečně žiju život, který jsem chtěla. Ale teď? Jsem na straně přežívání.

Straně nejistoty a ve fázi rozhodování. Co udělat a jaký bude následek, když se nerozhodnu pro to ´správné´?

Není dobré a špatné rozhodnutí, prostě obě nesou jiný příběh. Z každého rozhodnutí se vytvoří nová cesta, kterou chvilku půjdu, než se do cesty nepřiplete další důvod k rozhodování se.

Funguje to takhle pořád a pokaždé se zaleknu.

Kam na střední, kam na vysokou školu, kam do práce. Kdybych si tímhle neprošla, kdyby jsem se rozhodla pro jinou variantu - bylo by všechno úplně jiné.

Bylo by mi lépe? Bylo by mi hůř? Kdo ví.

To co teď cítím a kde jsem je důsledek mého rozhodnutí. Tak proč se pořád snažím o nalezení cesty zpět?

I když po nocích přemýšlím, že pár momentů z minulosti poupravím, vím, že to nejde. Agonie je to, co cítím, když zapřemýšlím nad minulostí. Kvůli této ´vlastnosti´ a mému pohledu na svět nevidím budoucnost. Vidím zkreslenou budoucnost které nedosáhnu, protože tam vždy vyskočí malé upozornění na to, co se stalo dříve.