Podzim.

Já prostě miluju ty dny, kdy si stoupnu před zrcadlo a řeknu si "Dneska ti to sluší, Aničko.". "Dneska se ti ty linky fakt povedly.", "Ta sukně je na tobě prostě boží"..

Ano.. Prostě to miluju. Říct si, že mi to fakt sluší.

Vzhledem k tomu, že takovýhlech dnů, kdy si tohle řeknu, je velmi málo, užívám si to, když se ten den naskytne..

Jenže.. Když se tenhle den naskytne, když si všechno tak hezky pochválím, objeví se vždy někdo nebo něco, co to dokáže hned zkazit.

Celá moje nálada je v mínusech. V takovém případě se za všechno nenávidím..
Řeknu si, jak moc nenávidím svojí postavu, jak mi to prostě nesluší, jak celý den vypadám tak, jak vypadám..

A tohle je na tom nejhorší, nikdy ten můj dokonalý pocit netrvá dlouho. Pár hodin možná, ale nikdy ne celý den, úspěch je, když trvá tu hodinu.

Jsem schopná se zkritizovat za každou blbost. Za všechno prostě.
Taky jako v ty dny, kdy se za všechnu blbost umím zase tak dobře pochválit..

Je prostě zvláštní, jak se moje nálada dokáže z takových plusů dostat až do bodu, kdy sedím na své posteli, držím v ruce hrnek čaje a deník a jen tak brečím.

Moje světýlka zahákla u knihovny zapnutá, svíčky rozhořelé a malá, ubrečená Anička v tom všem.

Prostě takový ten pravý podzim podle mě.

Takhle já nejlépe poznám podzim.

Ta moje náladovost, depky kvůli všemu, svetry a nespočet hrnků čaje. Podzim.